Garnier-pure.cz

Džíny (džínsy, jeans(y) nebo (zvl. na Moravě) rifle) jsou kalhoty šité ze silné bavlněné látky (džínovina, denim). Původně se jednalo o pracovní kalhoty, ale od 50. let 20. století se staly oblíbené nejprve mezi mládeží a postupně u všech generací po celém světě. Na nápad vyrábět ze stanové látky „jeans“ kalhoty přišel bavorský Němec Levi Strauss, který se přistěhoval do Ameriky. V období zlaté horečky byli zlatokopové nadšeni z těchto praktických kalhot, šitých původně z janovské (podle francouzské podoby italského města Janov – Gênes,angl. výslovnost [džíns]) celtoviny. Byly patentovány v roce 1873 a jsou oblíbené dodnes, a to dokonce i původní model, který nese označení „Levi Strauss Co’s Original Riveted 501 range, with button fly“, tedy džíny s cvočky a poklopcem na knoflíky. Původní cena džínsů byla pak 1 americký dolar, s čímž se cena některých moderních džín nedá srovnat. Bruntálský historik Petr Anderle se domnívá, že džínsovou látku v druhé polovině devatenáctého století utkal Gustav Marburg, pozdější majitel největší textilky v Bruntále. Zhotovil ji ale omylem, protože porušil běžný technologický postup. Získal tak však velice hrubou látku, kterou ale neměl jak upotřebit. A protože jí bylo hodně, rozhodl se vzít ji na světovou výstavu do Vídně roku 1876 a tam ji prodat. Podle dohadů ji tam koupil americký obchodník, který ji poté odvezl do města, kde působil právě Levi Strauss. Název džíny, anglicky (blue) jeans, pochází z francouzského označení pro barvivo, které se k jejich barvení používalo: bleu de Gênes, janovská modř. Český název rifle vznikl podle jména italské oděvní společnosti, která džíny ve druhé polovině 20. století vyráběla. Dnes již zřídka používaný pojem „texasky“ je odvozen od texaských kovbojů, kteří si tyto kalhoty oblíbili kolem 1. světové války. Klasické džíny se osvědčily jako oblečení pro volný čas. Nosí se dosud.

Slovo bikiny (anglicky: bikini) označuje dvoudílné dámské plavky, pro něž je charakteristické rozdělení na horní část zakrývající ňadra a spodní část zakrývající klín (oblast třísel) a zcela nebo jenom částečně hýždě. Tvary a střihy obou částí jsou velmi podobné tvarům podprsenek a kalhotek u běžného spodního prádla. Rozdílné jsou použité materiály, které reflektují odlišné nároky, které jsou na plavky kladeny ve vodním prostředí. Jedna z prvních zmínek o dvoudílných ženských oděvech používaných pro atletické účely pochází již z antického Řecka z období okolo roku 1400 př. n. l. Ženy ve dvoudílném „sportovním“ obleku jsou zobrazeny také na řadě římských mozaik z 3. století př. n. l., odkrytých při výzkumu římské vily nedaleko města Piazza Armerina na Sicílii. Za vynálezce bikin v moderním pojetí je považována dvojice Francouzů – inženýr Louis Réard (1897–1984) a návrhář Jacques Heim (1899–1967). Jako první představil v květnu 1946 v Cannes svoje plavky s názvem „Atome“ a sloganem „nejmenší plavky na světě“ Jacques Heim. Známější je však prezentace ještě menšího modelu inženýra Réarda, který představil svojí verzi plavek 5. července 1946 na módní přehlídce v pařížských lázních Piscine Molitor se sloganem „bikiny – menší než nejmenší plavky na světě“. Jednalo o model s nevyztuženými trojúhelníkovými díly podprsenky a string (šňůrkovými) kalhotkami se zadní částí připomínající styl tanga. Tyto plavky pojmenoval podle atolu Bikini, části Marshallových ostrovů v Tichém oceánu, na němž čtyři dny před přehlídkou proběhl americký jaderný pokus. Název měl symbolizovat „atomový výbuch“ ve světě dámské plážové módy a v přeneseném slova smyslu i množství použitého materiálu. Vzhledem ke střihu plavek nenalezl Louis Réard žádnou modelku, která by nové bikiny chtěla předvádět. Bikiny proto v lázních Molitor předvedla striptýzová tanečnice Micheline Bernardiniová. Představení nových plavek způsobilo mezi novináři i diváky nebývalý rozruch a vlnu kritiky. Do konce 40. let byly bikiny poněkud stranou zájmu světové módy a jejich rozšíření bránily i zákazy jejich nošení na plážích, které platily např. ve Španělsku, Portugalsku nebo Itálii. V 50. letech byly bikiny dokonce vyloučeny ze soutěže Miss World – údajně proto, aby nezvýhodňovaly odvážnější soutěžící před těmi stydlivějšími. Přelomovou událostí pro masivní rozšíření tohoto typu plavek nejenom ve Spojených státech amerických bylo v roce 1957 natočení filmu „A bůh stvořil ženu“, kde se v bikinách ukázala francouzská filmová hvězda Brigitte Bardotová. Podobný účinek měla i scéna z „bondovky“ ‘“Doktor No“ (1962), kde Ursula Andressová vystupuje z moře v bílých bikinách s nožem za opaskem, nebo scény z amerického filmu „Beach Party“ (1963). V 60. letech se móda bikin postupně rozšiřuje téměř do celého světa a pro tvůrce i výrobce se bikiny stávají zajímavým obchodním artiklem. Přestože již v roce 1964 přišel Američan rakouského původu Rudi Gernreich s prvními monokinami, které zcela postrádaly horní díl, patřily střihy bikin z období 50. a 60. let 20. století k nejkonzervativnějším. V 70. letech dochazí k postupné změně střihů i použitých materiálů, jimiž se stávají především polyamidová, polyesterová a polyuretanová vlákna. Populárními se stávají string bikiny trojúhelníkového tvaru s úzkým nebo šňůrkovým bokem. V polovině dekády se v Brazílii objevují první moderní tanga – plavky, jejichž vznik byl údajně inspirován tradičním oblečením indiánských kmenů v brazilské Amazonii. Počátek první dekády 21. století znamená nový rozmach vývoje těchto plavek a bikiny dominují dámské plážové módě. Mezi soudobé trendy patří např. retro styl 60. a 70 let 20. století; použití flitrů, stříbra, zlata a nových způsobů potisků; objevují se nové barevné variace a materiály, které umožňují např. výrobu velmi tenkých (téměř průhledných) bikin nebo tkanin propouštějících UV záření. Nabídka některých výrobců zahrnuje také plavky vyrobené z neoprenu nebo dokonce modely háčkované z bavlny a polyamidových vláken.